Share
Go down
avatar
Admin
Posts : 348
Join date : 2017-12-29
View user profilehttp://conq.forumotion.com

Osudy Domorodých Kmenů

on Wed May 09, 2018 11:35 am
Hualpové
Přetahování Impéria a Bretonie o vliv nad Hualpy nedopadlo pro žádné z kolonistů úspěšně, naopak ze všeho nejvíc těžili právě Hualpové. Jeden z menších náčelníků jménem Chimualmat využil podpory Imperiálních, aby shromáždil domorodé vojsko na odražení řádících tlup Acatatlů, jenže díky právě sjednocené armádě se mu také podařilo uskutečnit několik reforem a stát se tak nejsvrchnějším náčelníkem celého ostrova Hualaxi. Chimualmatův novátorský přístup a odhodlání se přizpůsobovat technologicky vyspělejšímu přinášelo své ovoce. Na druhé straně zas Hualpové využili lodí a námořního výcviku Bretonců, aby shromáždili znalosti i přeživší z okolních rozpadajících se domorodých sídlišt a na krátký čas tak nahradili Tolxicy jakožto místní mořeplaveckou velmoc.
Po Chimualmatově smrti dokázali Hualpové velmi překvapivě držet pospolu a jelikož se jim díky reformám i podpoře mocností dařilo dohánět zbytek světa, udrželi si nezávislost. Sjednotili celé Hualaxi včetně všech přítomných kmenů do jedné říše, kterou pojmenovali Hualpský Stát Dobrého Úmyslu. O nové přírůstky neměli nouzi, protože mnozí divoši z jiných ostrovů se doslechli o hualpském „El Doradu“ a stěhovali se tam po stovkách. Obchodnický duch, úrodná země, nerostné bohatství ale i domorodé znalosti pak i nadále zajišťovaly Státu bohatství.
Zatímco v Port Royal kvetl obchod klasičtějšího rázu, u Hualpů se rozjel alternativní černý trh, mnozí piráti zde platili za své skrytí nebo jen bezpečný přístav, zatímco se divoši vymlouvali, že je pro ně běloch jako běloch a piráta nepoznají. Opak byl však pravdou, někteří z nich se sami dali na život loupežné mořeplavby. Nejen důsledkem toho došlo k několika vlnám epidemií, které sice daly Hualpům zabrat, ale zotavili se.
Hualpský Stát Dobrého Úmyslu se udržel až do moderních dob. Vždy si zachovával svou neutralitu a držel se zpátky od velkého světového dění. Stal se však výspou dávné polyteistické kultury a i přes misionářské snahy nikdy oficiálně křesťanství nepřijal, ačkoliv musel ustoupit z lidských obětin.



Tolxicové
Opeření domorodci, tehdejší dominanta Nového Světa, se dočkali svého očekávaného zničení, které prorokovali jejich kněží. Po bitvě o Port Royal přišli Tolxicové téměř o celou svou flotilu, velící válečníky i většinu ozbrojených sil. Následkem toho už pro New Yorcký Commonwealth za podpory Munurů a Bretonské Flotily nebyl problém dorazit zbytky kdysi slavné říše a osídlit její území. Mnozí opeřenci však odmítali sklonit hlavy, stále se drželi zbraní a zdivočeli během své poslední guerilly, ve které chtěli vzít ještě co možná nejvíc uzurpátorů s sebou.
I tyto zbytky byly však po několika letech potlačeny. Hrůzy přepadů opeřených divochů z mlhy se ale dostaly do lidové slovesnosti kolonizátorů. Až do moderních dob se pak vyprávěly pověsti o ptačích lidech z džungle, co létají z korun stromů, loví ztracené nebožáky v lesích a kradou děti. Kdokoliv je prý potkal a vrátil se, byl zohavený na těle a duši, často dokonce svým šílenstvím nakazil i svou rodinu a blízké. Ačkoliv už žádný Tolxic nežil, ze zamlžené džungle a ptačích helem se šířil děs i po mnoha staletích.



Itahuové
Agresivní divoši z Ita Xexe doplatili na popravu inquisitora Armanda zároveň s tím, že ukázali Hispaniolcům, kde je zlato. Na jejich ostrovy začaly proudit davy po zuby ozbrojených chamtivců, kteří za christianizací skrývali své loupeživé výpravy či rabování měst. Itahuové byli po svém ostrově příliš řídce rozlezlí, aby včas odpověděli organizovanou silou, a tak jejich země stále hlouběji padala do uzurpátorkých rukou. Nepomohl ani příval epidemií, které se rozšířily od Natazaců, ten byl totiž jejich definitivní zkázou. Nedobytá města uprostřed džungle našli Hispaniolští conquistadoři často úplně prázdná. Do 20ti let byli všichni Itahuové mrtví, pokřtění nebo emigrovali k Hualpům.



Xozamatlové
Matriarchálním domorodcům se nevydařilo jediné spojenectví, o které se pokoušeli, naopak rozbili své dřívější křehké dohody s Tolxicy a Anxizacy. Ze zajatých Creusslanďanů a Noránců se pokoušeli vymámit technologie stavby lodí a používání střelného prachu, dozvěděli se však jen nepřesnou teorii. Jakkoliv se kněžky domnívaly, že zvládnou všechno líp než muži ze zámoří, protože přeci rozumí všemu nejlíp a jejich pravda platí, pokusy o technologický posun končily nezdarem.
Jejich ostrov však dlouho zůstával mimo zájem koloniálních mocností, takže si několik desítek let udržely statut nezávislých enkláv. Jejich nejednota a neustále pletky mezi sebou nakonec ale zapříčinily zánik těchto enkláv, když se aliance munurských kmenů s Commonwealthem vypořádala s Tolxicy a obrátila svou pozornost na jihozápad. Ačkoliv Commonwealth zrovna válčil s Hispaniolou, puškami vyzbrojení Munurové potrénováni i v boji v sedle za pomoci jen několika málo bělošských instruktorů a lodí dokázali rozvrátit matriarchální říši během jen několika měsíců.
Xozamatlové před návalem z východu ustupovali až na Anxihuatán, kde se jim po rozpadu vlády Nového Indistánu podařilo na několik let převzít moc. Brzy však svou nepřizpůsobivou arogancí a matriarchální společností vyprovokovali ozbrojené výpravy bretonských misionářů. Po několika letech byla vláda samozvaných bohyň svržena a Anxihuatán se tak dostal pod správu guvernatury Islandie.



Munurové
Bobova zrada Tolxického spojenectví nejdříve nebyla čestným Munurům po chuti a dívali se na každého z Europijců skrz prsty. Když jim ale Newyorckští nepřímo pomohli proti Tolxicům znovu, brali to jako obnovení aliance, už ale nikdy víc nechtěli mít nic společného s Bobem. Dokonce se dlouho dožadovali jeho skalpu, ale guvernéru Scottovi se podařilo jejich nenávist směřovat proti společnému nepříteli. Nakonec se opravdu aliance obnovila.
Výzbroj získávaná obchodem s Venéťany a spojenectví s Commonwealthem umožnilo dříve utlačovaným Munurům zapříčinit se o rozpad dvou z největších domorodých říší. Nejprve vyhnali z Munixi zbývající Tolxicy a dodrželi svůj slib, aby pomohli Lidu Rudého Pláště získat novou půdu. Zocelili se v boji s puškami, naučili se vyrábět ocelové zbraně a dokonce i jezdit na koni. Tyto bojové zkušenosti pak využili společně za podpory commonwealthského loďstva o několik let později v boji proti matriarchálním Xozamatlům. Podařilo se jim tak rozšířit své území o úrodný ostrov plný prastarých měst a stala se z nich samosprávná bohatá oblast Islandie.
Misionáři, zejména ti z Commonwealthu a Bretonie, neuspěli v obracení na víru, naučili však Munury europijským způsobům. V průběhu několika set let se území Munurů čím dál tím víc začleňovala pod Commonwealth. Jakkoliv se osídlení i kultura na mnoha místech mísily, domorodci si udrželi své zvyky ve velké míře a byli pro svou nevídanou čest považováni v úctě. Soužití došlo tak daleko, ze Munurština byla v mnohých oblastech druhým úředním jazykem a dokonce se objevovali rudokožci i v parlamentu.
Munurové si zachovali svou hrdost, čest i bojovného ducha do moderních dob. Stali se z nich jedni z nejlepších sportovců a survivalistů, dokonce se jeden Munur jménem Arak Obamay stal po necelých pěti stech letech soužití prezidentem Commonwealthu.



Kalpachové
Bez duševního vedení Tolxiců se Kalpachové dosti uzavírali do sebe. Ztratili svou državu Tojurishima po Fumihirově výpravě na Anxhuatán a stáhli se do bezpečí svých zamlžených ostrovů. Díky jejich okrajové poloze a nepříznivému podnebí zůstávalo souostroví Kaluacatánu dlouho pro koloniální mocnosti nezmapovaným územím. Jen Imperiální s Noránci zde založili několik obchodních či zásobovacích stanic, ačkoliv to zrovna dvakrát domorodce netěšilo. O úspěšné soužití se pak zasadili překladatelé Alex z Noránska, Aikawa z Impéria a Huitanoc z Anxihuatánu.
V průběhu let se zvědavější Kalpachové přidávali na velrybářské výpravy a vzájemně obohacovali techniky harpunování všech zúčastněných stran. Díky jejich izolaci zůstali daleko od epidemií i plenění pirátů. I když se o ostrovech někdo dozvěděl, netoužil po jejich kolonizaci, jelikož zdejší omezené zdroje a nerudní domorodci každého chamtivce odradily. Nakonec se ostrovy postupně změnily v rezervace. Ačkoliv na nich měla správu Noránská Federace v zastoupení i několika Imperiálních, populace se z drtivé většiny stále skládala z Kalpachů.



Witikatové
Nějakou dobu se venétské kolonie na Witicuatánu držely střídmějšího režimu v kácení dřeva a sbírání rostlin, takže dokázali s Witikaty jakž takž vycházet. Díky Venerdimu se od nich naučili mnoho znalostí místních bylin nebo vylepšováku v pěstování jedlých plodin, přesto však po Viniciově smrti začínali brát pokyny o šetření zdejší flory čím dál tím víc laxně. To vyústilo v tzv. Incident Ratolestí, kdy se nahněvaní Witikatové vyřítili z lesů vyzbrojeni pouze spadanými větvemi a jali se švihat Venéťany, kteří si na pláži zrovna dopřávali zaslouženou siestu. Europijci špatně nesli takový zásah do svého klidu a bez rozmyslu to divochům opláceli železem nebo olovem.
Witikatové se pak stahovali čím dál tím hlouběji do lesů, stále se snažili znepříjemňovat kácení stromů, ale nemohli se Venéťanům rovnat. Nakonec se uchýlili do skrytých osad v nejzazších zákoutích místních hvozdů, kde prý osnují strašlivou pomstu květin na lidech.



Natazacové
Jako první přijali křesťanství a to nejen díky Hernánovu zapříčinění, ale také díky Milagro Candellero (Zázrak Svícnu), který je přesvědčil o tom, že Bůh bílých lidí je ochrání před nebezpečím. Brzy přijali i jazyk a svrchovanost hispaniolské koruny. Na rozdíl od Itahuů nebyli sice cíleně vyvražďováni, leč žádných privilegií si také neužili. Hispaniolci je nutili pracovat v dolech, lovit pro ně perly nebo jim prostě sbírat jídlo, a nekonfliktní Natazacové vždy poslechli.
Postupem času se čistokrevní Natazacové stáhli na ostrůvky kolem Ita Xexe, kde žili jakž takž svébytně, zatímco vnitrozemští byli kompletně asimilováni pod Nueva Leonii. Nikdy se z nich však nestali řádní občané a volební právo měli jen ti movitější z nich.



Anxizacové
Již během druhé kolonizace Anxihuatánu přestával být patrný rozdíl mezi Anxizacem a indistánským mimokastovním. Netrvalo to ani sto let a rozdíl zmizel úplně. Anxizacové stejně jako nižší kasty Indistánců otročili na stavbách paláců, pracovali v dolech nebo dřeli na políčkách. Když se pak elity Indistánů stáhli zpět za moře, několik národně uvědomělých Anxizaců se ještě pokusilo obnovit si své etnické kořeny, leč záhy přišla dočasná nadvláda Xozamatlů, kteří opět mezi Indy a Anxizacy vůbec nerozlišovali.
Jak přešel Anxihuatán pod vládu Islandie, již se kromě několika málo záznamů vůbec netušilo, že kdy nějaký Anxizac existoval. Co nezvládlo křížení, zvládla úmorná práce nebo nemoci.



Cotzalcové
Díky své geografické poloze, která je izolovala od většiny světa, relativně neatraktivním pralesům, které obývali a svému odtažitému způsobu života, nevěděli Cotzalcové o běloších po několik desítek dalších let. Teprve několik odvážlivců, často z řad pirátů, se pokusilo na poloostrov Cotzalců podívat, ale většinou doplatili na teritoriální povahu vyzbrojenou otrávenými foukačkami. Dorozuměli se pouze s průzkumnickou skupinou Lujzy Bianco vyslanou Impériem, kterou ale stejně nechtěli pouštět příliš hluboko na své území.
Po několika dalších desítkách let se konečně Cotzalcové dovtípili, že jejich území považují Hualpové za součást svého Státu. Nejdříve se vztekali a podnikli i několik výpadů z džungle, nebylo jim to ale nic platné. Dlouhá léta se pak Cotzalcové chovali, že pod nikoho nepatří, zatímco Hualpové stále poloostrov považovali za další provincii svého zřízení. Teprve s nárůstem navigačních technologií, které umožnily lepší orientaci v džungli, došlo k několika jednání, kdy Cotzalcové konečně zjistili, jak se věci ve světě mají. Přijali tedy připojení k Hualpům, ale vyhádali si velkou míru samosprávy. V džunglích ještě během moderních dob žili klany bez technologických vymožeností, co se nestarali o svět za hranicemi svých teritorií.



Acatatlové
Po smrti velkého alfa samce Mocazumy se hlavní síly Acatatlů rozpadly na několik plenících tlup. Ty nějakou dobu útočili na Hualpy, leč ti jim odpověděli sjednocenou armádou vedenou Chimualmatem. Acatatlové se pak stáhli na svůj ostrov, kde uspořádali další sjezd. Nový náčelník rozhodl, že se musí všichni přestěhovat, jelikož Hualpové, Bretonci i Imperialní korzovali na svých lodích kolem Acataránu a jaguáří válečníci tak měli ohromný problém vydávat se na plenící výpravy.
Rozhodli se tedy přestěhovat na Hualaxi, kde postupem času, méně či více bouřně, zapadli do hualpského společenství. Nikdy však neztratili své etnické uvědomění a válečnickou tradici. Nechávali se najímat nejen Hualpy jako vojenská síla na lodě, průzkumníci nebo jen bodyguardi. Mnoho Acatatlů se pak dostalo i do vedení Hualpské armády nebo pořádkových sil. V moderních dobách si stále udrželi odkazy na své tradice, často nosí jaguáří tetování, provádí nesmyslné rituály dospělosti a nejsou-li zrovna ve službě, tropí často po několika skleničkách výtržnosti nebo vyjí na měsíc.



Omamuové
Národ kanibalů se dlouho držel v ústraní od dění v Novém Světě. Jejich državy na Hualaxi a Ita Xexe sice byly vytlačeny, ale jejich hlavní ostrov zůstával dlouho netknutý. Vyhnali nebo snědli každého dobrodruha, který se odvážil k jejich břehům, dokud se neobjevil creusslandský pirát a okultista Ruprecht Krönen. Ten z důvodu špatného počasí zakotvil u břehů Omaxa a brzy byl přepaden divochy. První nájezd odrazil, ale byl ošklivě pokousán na pravé paži. To v něm probudilo nebývalou zuřivost a se svou pološílenou posádkou okultistů vyrazil na kárnou výpravu pomstít svého padlého navigátora. Jakmile ho znovu nějaký divoch kousl, Ruprecht mu to vrátil, po bitvě ho roztrhal a sežral skoro celého. Ukázalo se, že se jednalo o vysoce postaveného náčelníka a Ruprecht tak získal jeho místo. Několik let se pak zdejší vody proměnily v líheň strašlivé hrůzy, jelikož Ruprecht se svými kanibaly a za pomoci dalších pirátů vyrážel na loupeživé výpravy po okolí, kdy nejen kradl cennosti, ale i lidi, aby je pak buď snědl nebo vydeptal a připojil do své posádky.
Toto řádění však přilákalo k ostrovu pozornost jak Islandie tak Nueva Leonie. Oba národy i za pomoci Hualpů, financí obchodních lodí a pár dobrovolníků z Commonwealthu sjednotily svá loďstva, aby společně srovnali pohanské osady se zemí i s Ruprechtem. Pirát nějakou dobu unikal, ale narazilo na něj náhodou několik velrybářských lodí Noránců, kteří poznali, o koho jde, protože každý z nich kvůli němu ztratil někoho příbuzného nebo známého. Ruprechta ani nevydali soudu, umučili ho rovnou na palubě společně i se zbytkem jeho posádky z řad Omamuů.
Ostrov pak připadl Islandii, která vymýtila poslední zbytky barbarských praktik a za hromadného kácení zničila i většinu místních pohanstvím prolezlých lesů. Omamuové buď násilně přijali křesťanství, nebo zemřeli na hranicích.



Oyolecové
Nahatí domorodci na severním pásu ostrovů sice posloužili jako úžasný zdroj informací pro všechny antropology, etnology nebo archeology, sami se však propadali do horšího a horšího stavu. Nejdříve je kosily přívaly nemocí, pak se přidaly i drogy s alkoholem. Noránci v dobrém duchu nabídli jednomu z Oyoleců lahev vodky a spustili tak jejich finální apokalypsu.
Netrvalo dlouho a jakékoliv zbytky kultury, co ještě Oyolecové měli, se rozpadly v prach. Rudokožci připomínali spíše zdivočelé psy, kteří se stahují k lidským osídlením, aby se živili zbytky nebo žebrali před obchodem. Nebyli schopni pracovat a nenašli ani vůli sami se sebou něco dělat. Původní vládnoucí rasa Xinochů tak přes Oyolecy zdegenerovala až po parodii na člověka, cosi, co chováním spíše připomínalo alkoholickou krysu.

Back to top
Permissions in this forum:
You cannot reply to topics in this forum