Share
Go down
avatar
Admin
Posts : 348
Join date : 2017-12-29
View user profilehttp://conq.forumotion.com

Popisy Mocností

on Sun Jan 07, 2018 9:33 pm

Větší rozlišení zde, ale bez specifikovaných územíček: https://image.ibb.co/iPQYRb/Kolonisti_domov_II.png

Zde najdete krátké popisy mocností, můžete si rozkliknout i jejich stručnou historii, bude ale s cenzurou. Nemusíte to mít nijak zvlášť nastudované, jde spíš o to, aby vám to dotvářelo svět. V sekci svojí výpravy budete mít historii své země bez cenzury.



Kreusslandské Císařství
Inspirace Pruskem, S.Ř.Ř. a Polskem. Disciplína, průmysl, řemeslnictvo.
Kreusslandský Kaiser přímo nebo nepřímo ovládá větší část pevniny západní civilizace. Na tvrdé disciplíně stojí nejen skvělá armáda známá svými okřídlenými jezdci nebo těžkými kanóny, ale také největší síť manufaktur. Výrobní mašinérie funguje na plné obrátky a nikdo si nesmí stěžovat, ať už zevnitř nebo zvenku, jinak položí svůj život za Kreussland. Kaiser si je pevně vědom, že i přes pevnou disciplínu nevolníků i zbylé populace, bude častěji a častěji docházet k různým nepokojům, stávkám nebo dokonce vzpourám. Rozhodl tedy před nedávnem odkoupit část kolonií od Hispanioly v Alkebulanu, aby odtamtud začal vozit otroky do manufaktur a na pole, aby si na jejich ramenou mohli Kreusslanďané žít spokojené životy vykořisťovatelů a nemuseli pracovat sami. Otrokářský přístup prosperuje. Kaiser tedy rozhodl rozšířit pole svého kolonizačního působení i do dalších částí světa, kde by mohl na bedrech podrobených národů budovat výrobní impérium.
------------------
Creussland:

Kreussland dominuje Europii na souši, ale nebylo tomu vždy tak. Po smrti Carlose „Lanzy“ Hispánské říše připadlo území Kreusslandu nejmladšímu z jeho synů. Jeho vláda byla tak krátká, že se nedochovalo ani jeho jméno. Nobilita se začala bouřit a mladíka hodila do severního moře, kde ho čekala mrazivá smrt. Území se rozdrobilo a po dlouhá staletí vládlo ve střední Europii přes 40 menších vévodů a princů.
Na severovýchodě se však formovalo silné království Teutenézie. Ti pod sebou sjednocovali stále více a více vévodství a hrabství, až nakonec ovládali celou východní část střední Europie. Hispaniola však nehodlala nečinně přihlížet a vyhlásila Králi Fridrichovi válku roku 1170. Hispaniolská armáda se přehnala přes území několika zbývajících nezávislých vévodů a princů a ti ze strachu propůjčili své prapory Králi Fridrichovi, který spojenou armádou porazil Hispaniólce a zahnal je zpět za své hranice se staženým ocasem.
Fridrich „Železný“ byl zvolen Kaiserem nového Kreusslandského Císařství a nikdo nemohl zpochybnit moc Kreusslandu na souši. Kreussland v příštích staletích oslavoval další výhry, jako například Válku tří lilií, ale po porážce svých armád v bitvě o tulipány roku 1394 rozhodl se Kaiser Wilhelm III. Modernizovat Kreusslandskou armádu. Od Venétské republiky získal novinku střelného prachu a ihned ji začal zařazovat do svých armád a dnes se po výstřelu Kreusslandských děl otřásá celý kontinent.
Roku 1480 se však Kaiser Fridrich IV. zatočit s napudrovanými kupci z Venétské republiky a konečně připojit jejich významné přístavy ke Kreusslandskému císařství. Venéťani nestáli proti Kreusslandu šanci a armády Kaisera Fridricha IV. porážela jednu žoldnéřskou kompanii za druhou. Schylovalo se k poslední bitvě u mostu na ostrov Veneta, kdy proti sobě stála organizované vojsko Fridricha IV. v jejímž čele stál sám Kaiser na svém černém oři a poslední zbytky Venetské domobrany a žoldáckých kompanií. Když však Kaiser zavelel k útoku a rozduněla se majestátná děla, jejich zvuk přehlušil dusot tisíce kopit. Na poslední chvíli přijeli Byzmanští na pomoc Republice a otočila směr bitvy ve prospěch Venétčanů.
Nový Kaiser Wilhelm VI. nehodlá, aby se historie opakovala. Všude po Kreusslandu nyní žhnou pece a manufaktury vyrábějí kanóny, zbroje a pušky. Každý Kreusslandský musel tvrdě pracovat pro slávu Císařství a kdo nemohl, ten za císařství padl. Na pořádek dohlíželi slavní Kaiserovi Husaři, jejichž okřídlení koně vzbuzují strach v srdcích mužů. Wilhelm VI. odkoupil od Hispaniolských cechů západní část Alkebulanu, ze kterého nyní Kreusslandské lodě přivážejí tisíce otroků, kteří dřou v manufakturách Kaisera Wilhelma. Výsledky jsou dokonce tak dobré, že Kaiser se rozhodl rozšiřovat působnost Kreusslandu ještě dál a stočil nyní svůj zrak na západ.
Kreusslandští jsou si však více jistí na souši než na moři, tak se ukáže, zdali dokáže slavný uhlobaron a dobrodruh Sigismund von Steinbach zajistit slávu Kreusslandu a jeho Kaiserovi.



Království Hispanioly

Inspirace Španělskem a Portugalskem. Kolonie, průzkum, cechy.
Po drtivé porážce na moři flotilou Bretonských Ostrovů se již Hispaniola nemůže pyšnit lodní nadvládou západního světa. Z dřívějších dob, kdy se jí víc dařilo, však už nyní po světě má několik ustálených kolonií. Hispaniolští dobrodruhové totiž patří mezi nejschopnější průzkumníky a neohroženě se vydávají do neznáma vstříc nebezpečí, jelikož jim to už několikrát v minulosti přineslo nemalý zisk. Jelikož je však královské loďstvo rozprášené, musí se vládce obrátit a více využívat objevitelských a námořnickích cechů, kteří tím získávají stále větší vliv v království. Juan III. musí tak však učinit, aby se svými koloniemi udržel kontakt a mohl pokračovat v objevech ve jménu koruny.
------------------
Hispaniola:

Hispánská Říše byla jedna z prvních větších říší po rozpadu Europského císařství. Zahrnovala dnešní území Jižního Noránska, kontinentální državy Spojených Bretonských Ostrovů (Gyskonie), ostrov Manius (velký ostrov jižně od Bretonských Ostrovů), ostrov Sarda a Korsa (východně od Leonie) a západní část Kreusslandu spolu s Luxerskem, Flandií a Progundskem dávno před vznikem těchto celků. Později také dobyla jižní poloostrov (Leonie), který byl stále v područí rozpadajícího se Europského císařství.
Jejím zakladatelem byl Carlos „Lanza“ z rodu Jiménez, který také dosáhl největší rozlohy říše. Po něm se však říše rozdělila mezi jeho syny, kteří mezi sebou vedli dlouhé spory. Po několik generací však spolu tyto části říše stále spolupracovali ale vliv rodu Jiménez slábl, až nakonec vymřel po meči. Poslední panovník z rodu Jiménez vládnoucí království Hispanioly pokrývající území Jižního poloostrova Leonie, Progundska, Luxerska a Gyskonie provdal svoji jedinou dceru Urracu za Vévodu Leonie Filipovi z rodu Tarmára, kteří vládli Leonii už od dob Europské říše a kteří vládnou Království Hispanioly do dnešních dnů.
Filip a jeho potomci na čas upevnili pozici Království Hispanioly ve zbývajících državách ale za vlády Juana II. roku 1353 došlo k revoltě ve Flandii a Progundsku, kterým pomohl Kaiser Wilhelm III. Kreusslandský. Po 40 letech války známé jako Válka tří lilií (Flandie, Luxersko i Progundsko mají ve svém znaku Lilii), kdy se přidalo i Luxersko na stranu rebelů, jim byla uznána nezávislost. Také byl podstoupen ostrov Korsa Kreusslandskému císařství. Od té doby se Hispaniola a Kreussland pokoušejí o upevňování svého vlivu nad těmito území a všechny tři země využívají jejich soupeření k udržení své nezávislosti. S Luxerskem se ale poslední dobou vztahy zlepšují a proslýchá se, že dokonce po jeho znovu připojení k Hispaniole, čemuž by se ale tvrdě postavil Kreussland.
Po Válce tří lilií se obrátil zájem Hispanioly na moře a zanedlouho se mohla pyšnit tou nejmocnější flotilou starého světa. Tento směr tlačil hlavně druhorozený syn Juana II. Pedro „cestovatel“, který sám podnikal cesty do zámoří a zakládal první kolonie na západním pobřeží Alkebulanu, kontinentu jižně od Europie. Pedro byl také zakladatelem prvního objevitelského cechu, který byl pověřen rozšiřováním Hispaniolských držav v zámoří a kterému byly přidělovány stále větší pravomoci nad spravováním kolonií. Dalších 100 let patřilo moře Hispaniole a nikdo se jí nemohl rovnat.
Král Carlos V. ale podcenil rostoucí moc Spojených Bretonských Ostrovů, a když jim roku 1468 vyhlásil válku, myslel si, že jeho flotila lehce rozpráší Bretonské loďstvo a rychle dobije tyto nabubřelé Ostrovy. Bretonský Král Níell II. ale uzavřel spojeneckou smlouvu se Svenem II. Svensonem Noránským a využitím Bretonských a Noránských privatýrů rozprášil blížící se Flotilu Invaze vedenou synem Carlose Filipem „Zdatným“ a zvrátil tak průběh celé války. Hispaniola posléze ztratila Ostrov Manius a Gyskonii pod náporem Bretonských armád a lodí a pod nátlakem Papeže Lva XXXII. musel uzavřít s Bretonci potupnou mírovou smlouvu. Království bylo před rozpadem.
Zachránili jej však objevitelské cechy, které půjčily královské pokladnici po náročné válce peníze a podnikly několik výprav, aby zaměstnali zubožené obyvatelstvo a rozezlenou šlechtu. A tudíž ačkoliv se Hipaniolské království zmenšilo na pevnině, zvětšovalo se stále v zámoří, ale královská moc v koloniích je takřka mizivá, protože bez vlastního loďstva a s velkými dluhy musely spoustu povinností převzít právě cechy. Ti najímali jak Hispaniolské námořníky, tak ale i kapitány a objevitele z Vítelie (poloostrov mezi Leonií a poloostrovem Elladou Byzmanské říše). Dokonce z vlastní iniciativy prodali kus západního teritoria Alkebulanu Kreusslandu za vysokou cenu. Král o tom nebyl informován, ale v zájmu udržení míru mezi ním a císařstvím ponechal prodej bez zásahu.
Až na výjimky dopadli všechny expedice úspěšně. Zlom však přišel v srpnu roku 1492 za vlády vnuka Carlose V. Juana III., když slavný kapitán z Hispanioly a králův oblíbenec Rodrigo de Triana se pokusil dokázat nadřazenost Hispaniolské mořeplavby nad Bretonskou a Vítelijskou tím, že najde kratší cestu do kolonií obeplutím země západní cestou. Ani jedna ze tří honosných Karak se nevrátila, což způsobilo další ponížení pro královské loďstvo a posílení cechů.
Přesto se začala Europií i celým světem šířit zpráva o tom, že expedice něco objevila a Hispaniola se tam chystá vyslat výpravu. Žádná z mocností nechtěla zůstat pozadu a rozhodla se tím směrem vyslat svou expedici také.



Noranská Federace

Inspirace Nizozemskem a Skandinávií. Houževnatost, zásobování, osadnictví.
Federace několika menších zemí se již dlouhou dobu snaží o funkční severní cestu kolem známého světa. Ačkoliv na několika místech se jim podařilo založit kupecké stanice mezi místním obyvatelstvem, nikdo jiný kromě nich je nevyužívá, protože zdejší extrémní podmínky odradí leckteré cestovatele. Noranští jsou však houževnatí a díky zvyku na zimu přežijí leccos. Jejich geografická pozice je naučila nejen odolnosti, ale i vyžití z mála, rychlé stavbě přístřešků za nepřízně počasí a tažení podél migrujících zvířat, což jim zaručuje výborné zásobování potravinami. Svou pozici ve světě si Noranští zasloužili především díky obchodování s velrybářskými a kožešinovými produkty.
------------------
Noránská Federace:

Nóranská federace je celek snad nejmladší v Europii. Po staletí vyplouvaly ze severních vod lodě plné statných a neohrožených seveřanů, kteří drancovali a plenili území Europského císařství. Když se ale říše rozpadla, začali seveřani z Disnských ostrovů spíše spolupracovat se svými jižními sousedy. O0bchod se rozmohl a v časech nebezpečí se dokonce menší království semkla a bránila se společně proti nepřátelům z jihu.
A právě jedna z těchto aliancí vedla ke vzniku Noranské federace. Když totiž Kaiser Wilhelm III. Uštědřil ve válce tří lilií Hispaniole porážku, stočil svoji pozornost právě na severní území království Niderlandu. Král Luuk II. však požádal o pomoc svého severního spojence krále Dinských ostrovů Svena, který se svojí armádou sveřepých seveřanů přispěchal na pomoc a rozdrtily Kaisera v bitvě o tulipány. V této bitvě však padl ještě mladý Luuk II. bez potomka a Niderlanďané si zvolili Svena jako svého krále v roce 1394, čímž vznikla Noranská federace.
Mladé království poté vysílalo své nejlepší objevitele a dobrodruhy na sever, kde založili několik kolonií v těch nejnehostinějších a nejdrsnějších podmínkách. Slibovali si od toho velké bohatství a rozšíření obchodních styků, ale kromě velryb a tuleňů nebylo na severu příliš živých duší, se kterými by obchodovat mohli. Jako jediní Europijci sice navázali obchodní vztahy s Impériem vycházejícího slunce, které si přiklonili, když je naučili, jak využívat velrybí tuk k topení a vyhřívání jejich rozsáhlých paláců, ale Noranská federace má větší ambice.
Proto, když se Sven IV. Svensonsonson dozvěděl o možném novém území na východě (nebo na západě, jestli je země opravdu kulatá), okamžitě poslal pro toho nejchrabřejšího a nejhrdinnějšího objevitele a kapitána Noranské federace, aby se zhostil výpravy do Nového Světa.



Spojené Bretonské Ostrovy


Inspirace Anglií, Skotskem, Irskem a kelty. Námořní dominance, privatýři, papežská podpora. 2 výpravy.
Bretonie dlouho soupeřila o námořní nadvládu západní civilizace s královstvím Hispanioly a teprve nedávno se jí podařilo jejich flotilu rozprášit v rozhodující námořní bitvě a to především díky privatýrům, kteří se nakonec ukázali jako rozhodující prvek. Díky této výhodě se již Bretonie může plně soustředit na zisk kolonií a dál tak šířit svou světovou dominanci. Zaměření na námořní síly však způsobila menší zaostalost v těch pozemních a Bretonii nezbývá příliš mnoho řadových mužů ve zbrani. Královna se však těší podpoře papeže, který ji jmenoval obránkyní „křesťanských moří“ a donutil Hispaniolského krále, aby s ní podepsal mír.
------------------
Bretonské Ostrovy:

Spojené Bretonské Ostrovy je jedno z mladších království v Europii. Dlouho byli Ostrovy zahaleny tajemstvím, protože to byla jedna z mála míst, které Europské císařství neovládalo. Největší ostrov Brutus byl rozdělen mezi šest království, která spolu dlouho soupeřila o nadvládu ostrova, až konečně jedno z království, Wisen, dokázalo sjednotit ostrov roku 1101 pod jednoho panovníka, Níella „Velikého“ (činy i postavou). Tak začala dlouhá vláda Níellské dynastie, která vládne Spojeným Bretonským Ostrovům dodnes. Ten započal i expanzi království Wisenu i na ostatní ostrovy. Některé byly podmaněny silou a některé diplomatickou cestou. Poslední připojený ostrov byl Hybernia, který získal roku 1212 Níellův prapravnuk Aíd II. sňatkem s poslední žijící dcerou velkého Hybernského krále Lugida III. Gromlaithou. Na oslavu sjednocení dostalo království nové jméno, a to již dnes známé Spojené Bretonské Ostrovy.
Bretonci byli vždy známý pro svoje umění na moři, i když zlý jazykové je dlouho podezřívají z pirátských aktivit po celé Europii, což ale králové Bretonských Ostrovů vždy rázně odmítali. Spojené Bretonské Ostrovy se však dlouho vyhýbali válkám na kontinentě a pokoušeli se udržet neutralitu svých území. Králové si totiž byli vědomi, že se nemohou vojensky rovnat početnějším národům kontinentu a ani armády Bretonců nikdy nebyli na takové úrovni jako ti na kontinentě. Proto se raději vždy soustředili na posilování loďstva, které bylo vždy považováno za dřevěnou hradbu Ostrovů chránící Bretonce před dobyvateli a nájezdníky.
Když však Juan II. vyhlásil Spojenému Bretonskému Království válku, byli Bretonci připraveni a pod vedením schopného Níella II. a za podpory Nóranské federace a svých privatýrů rozdrtili Hispaniolskou flotilu a připravili si tak svojí dominanci na moři. Po porážce Hispanioly také nabyli nového území v Gyskonii a ostrova Manius a díky podpoře papeže Lva XXXII. (který byl strýc Níalla II.) podepsali s Hispaniolou výhodnou mírovou smlouvu. Díky své nově nabyté dominanci na mořích také začali zakládat kolonie po celém starém světě, mezi které patří zejména okolí Indistánu a poloostrov Malay sousedící s rychle se rozrůstajícím Impériem vycházejícího slunce. Právě díky Bretonským Ostrovům se Indistán naučil používat doutnákové muškety a společně rozjeli široký obchod s kořením, látkami a dalšími komoditami.
Se svými novými sousedy se pokouší vždy vycházet mírovou cestou, ale roku 1476 došlo k menší válce mezi Sjednocenými Bretonskými Ostrovy a Impériem Vycházejícího slunce. Císař Seimu chtěl vyhnat Bretonce z oblasti, kterou si nárokoval jako po právu náležící Impériu slunce, ale ačkoliv na souši jasně dominoval, bylo jeho loďstvo poraženo v bitvě Žlutých vod a kvůli přihoršující situaci doma, musel s Níallou II. uzavřít mírovou smlouvu, která měla zajistit mír na 30 let. Vztahy jsou však stále napjaté.
Níall II., hrdina Bretonců zemřel roku 1485 a zanechal po sobě pouze dceru Lizabeth, která se jako první žena v historii ujmula řízení království. Ta se dodnes i přes naléhání aristokracie neprovdala, a tudíž není jasný dědic království.



Venétská Republika
 
Inspirace Benátky a Janova. Obchodnický duch, bohatství, otevřená mysl.
Nejúspěšnější ze tří kupeckých republik vzniklých na městských státech pomalu ale jistě přebírá vliv nad vnitrozemním mořem ve svém okolí. Již několik generací kupců vládne republice předsedáním ve sněmu, jenž řídí chod země zdá se lépe než šlechta. Ačkoliv se několikrát dostali kvůli tomu do křížku nejen s papežem, ale i okolními státy, nebojí se nových věcí a dohod se zeměmi jiné kultury či náboženství. Shromažďování znalostí a všemožných světových filosofií sice obohacuje mysl všech Venéťanů, leč příliš bohatství a přemýšlení mezi střední vrstvou neprospívá vnitřní stabilitě.
------------------
Venétská Rep.:

Ostrov Veneta měla již za Europského císařství jedinečné postavení. Její obyvatelé místo válčení a politikaření raději obchodovali a bohatli a bylo jim jedno, na čí úkor. Proto po rozpadu císařství místo boje nejmocnějších kupeckých rodů mezi sebou ustanovili sněm, na kterém zasedali ti nejvýznamnější z Venetského ostrova a volili si každých 20 let nového dóžete z vlastních řad, aby jim vládnul.
Venetská republika rostla a někdy bylo potřeba rostoucí obchod podpořit i rostoucími hranicemi země. Nejednou se tak dostali do konfliktu se svými sousedy, a to především s Kreusslandem, ale díky svým kontaktům mezi žoldnéři vždy dokázali obhájit své zájmy. Rychle přerostli své rivaly Jalano a Sirciskou republiku a začali zakládat kolonie na severním pobřeží Alkebulanu.
S Byzmanskou říší mají vřelé vztahy, protože právě přes Venétské trhy má říše přístup k západnímu zboží, a to i přes nátlak papeže, který Venéťany několikrát nutil ukončit s říší styky a podporovat postoj zbytku křesťanstva vůči kacířským Byzmancům. Ale ani interdikty a exkomunikace nedonutili většinu Venéťanů omezovat své obchodní ambice.
Ve sněmu je několik mocných rodů, ale dva nejsilnější, kteří mezi sebou neustále soupeří o vliv nad republikou jsou Ricciardelliové a Sabínové. Zatímco Ricciardelliové tlačí politiku otevřenosti a volného trhu, Sabínové se těší podpoře papeže pro svůj odpor vůči nekřesťanským národům.  Sabínové sice ovládali republiku posledních 40 let, když ale Venétskou republiku napadl v roce 1480 Kreussland, byl to Ludovico Ricciardelli, který zajistil pomoc Byzmanské říše, bez které by republika pod náporem císařství možná i zanikla. Tím si zajistil své zvolení Dóžetem a převahu jeho rodu na sněmu.



Tisíciletá Byzmanská Říše

Inspirace Byzancí a Tureckem. Jízda, střelný prach, alchymie.
Největší říše Blízkého Východu se honosí nejen nejrychlejšími koni známého světa, ale také nejnadanějšími alchymisty, kteří neustále zdokonalují výrobu i používání (nejen) střelného prachu. Jejich úroveň medicíny a přírodních věd roste každým dnem a díky vzájemnému ovlivňování s Venétskou Republikou se dozvídají neustále nové věci. Jelikož je však Byzmanská Říše spojená z několika národních menšin bez jasné převahy, často jí zmítají vnitřní nepokoje a několikrát, když vzbouřenci dobyli hlavní město, to dokonce vypadalo, že se i rozpadne. Již tisíc let však Říše přetrvává a vždy se dostane z nejhoršího.
------------------
Byzmanská Říše:

Tisíciletá Byzmanská Říše skutečně přetrvala více než tisíc let, ale vůbec ne ve stejné podobě. Po rozpadu Europského císařství zatímco na západě planuly ohně chaosu, na východě se podařilo situaci konsolidovat a pokračovat v dědictví starého císařství. Zprvu to dokonce vypadalo, že Byzmanská Říše dobude zpět to, co císařství ztratilo a vládli ve Vítelii (až na Papežský stát Istří), Elladě, Moldursku, Upolině a v Malé Asarii. Udržet však tak rozdílný lid v jedné říši se ukázalo být nemožné a po porážce na moři uštědřené Hispaniolou v roce 1248 ztratila Byzmanská říše Vítelii a pod nátlakem Kreusslandu museli přiznat Krakolsku, Moldursku a Upolině nezávislost.
Již v této době bylo křesťanství Byzmanské říše spíše směsice různých kultů a náboženství, která v zemi panovala a už takhle měli napjaté vztahy s papežem a západním světem. Když však říše ztratila většinu svých Europských držav, lid už nechápal, proč by jim měli vládnout císaři z Ellady a Europské krve. Tak začala revolta Turínů, kteří vedeni Sharifem Talalem vstoupili skoro bez boje do paláce a oznámili císaři radostnou novinu příchodu jeho zasloužilého odpočinku, který strávil v domácím vězení na Roudském ostrově.
Talal, který si místo titulu císaře přivlastnil titul Emír, dokázal stabilizovat situaci v říši. Úpadek byl zastaven a mluvilo se o novém zlatém věku Byzmanské říše. Hranice na východě se začali posouvat dále a stále více národů bylo připojeno k tolerantnímu režimu Emíra Talala. Možná pokud by měl Talal více času, mluvilo by se dnes o dalším Europském císařství. Byl však zavražděn svým bratrancem Hakanem, který byl podporován konzervativními Turíny. Ti byli zklamáni v nedostatečné změně tváře Byzmanské říše a volali po ukotvení Turíních tradicích v Byzmanské společnosti. Emír Hakan jim tuto změnu slíbil, ale ani on nebyl schopen úplně vypudit křesťanství a došlo pouze k dalšímu odchýlení od tradičního učení Istří a papežského stolce. Tím sice dokázal uklidnit jak Turíny a Ellaďany doma, Istří však zuřila a roku 1260 došlo ke konečnému vypovězení Byzmanské říše z křesťanského světa.
Dnes Byzmanská říše vládne velkému východnímu území, ale trpí velice vrtkavou domácí politikou. Z posledních 53 Emírů pouze 7 zemřelo přirozenou smrtí (nebo alespoň zdánlivě). Západ Byzmanskou říši zavrhuje a až na Venétskou republiku není nikdo, kdo by s nimi otevřeně obchodoval či jednal. S Venétskou republikou však úzce spolupracují a někdy si i pomáhají v časech nouze. Také vyměňují názory a hlavní město říše Byzmanstopole se stala centrem učení a umění. Bylo to právě Byzmanští alchymisté, kteří poprvé dokázali odpálit svoji vlastní dílnu tajemným černým práškem. Nyní neodpalují sebe ale své nepřátele a přes Venétskou republiku se střelný prach dostává do světa. Také rozsáhlost říše přinutila Byzmanské Emíry udržovat obrovské stáje a dusot Byzmanských kopyt je postrachem celé západní Asarie.
Na území Byzmanské říše žijí tři národy: Vládnoucí Turíny z Malé Asarie, Ellaďané z Ellady a Piršové z východních teritorií. Ellaďané nikdy neodpustili Turínům jejich zradu a uzurpaci moci a často dochází na ulicích k potyčkám. Navenek však elity spolupracují, a ačkoliv jen Turínec se může stát Emírem, mnoho Ellaďanů zastává vysoké posty. Turínci je lid zvídavý a důvtipný ale jeho elity mají tendenci se vraždit pro svůj osobní prospěch. A Piršové teprve hledají své postavení v říši, ale dostali dobrou pověst jako obchodníci a cestovatelé, kteří si dokáží poradit i v nehostinných podmínkách.
Současný Emír Ali Amari vládne již 12 let, což je na Emíra Byzmanské říše nebývale dlouho.



Indistán

Inspirace: Indie. Masiv lidí, kasty, chudoba.
Oligarchická vláda v Indistánu šíleně prohlubuje rozdíly ve společnosti, kdy zatímco se má zhruba setina lidí jak prasata v žitě, zbylých 99 setin trpí na pokraji hladomoru. Jelikož se oligarchové nechtějí o bohatství dělit a směřují pozornost běžných lidí od svých koryt pryč, nechávají podnikat loupeživé výpravy do svého okolí, díky čemuž ovládají větší část okolního subkontinentu terorem a výpalným. Bídu to většinou vyřeší jen dočasně a pro pár lidí.
---------
Indistán:

Než začaly v Asarii řádit Mungurské hordy, byl sice Indistán rozsáhlou zemí, ale řídce obydlenou. Lidé žili spíše v okolí velkých řek nebo na pobřežích a věnovali se nerušeně pokojnému zemědělství či stavbě velkolepých zikkuratů. Díky tomu, že sever Indistánu lemují nejvyšší hory světa, byla země odříznutá od zbytku Asarie a nebezpečí pocházejícího z vnitrozemí. Teprve když mungurský chán Timur roku 1331 rozjel své dobyvačné tažení, začal Indistán výrazně prosperovat.
Timurovy hordy se totiž lidé obávali více, než disciplinovaných vojsk Impéria Vycházejícího Slunce nebo dokonce neprostupných hor na severu Indistánu. Přes skalní masiv však přicházely stále děsivější zprávy a návaly zbídačených promrzlých uprchlíků před hordou nebraly konce. Když se Mungurové začali formovat na východních hranicích Indistánu u moře, dokonce i tehdejší shah Abhay již začal připravovat svůj národ na řízenou emigraci. Na západní hranici však zrovna dorazil ještě další válečnický národ, vytlačený a poražený pro změnu Byzmanskou Říší. Kočovní Uzpákové ze stepí malé Asarie hledali zemi, kde by se mohli usadit poté, co je Byzmanci vyhnali z Persinie. Nabídli shahovi Abhayovi, že mu pomohou zformovat sílu proti Timurově hordě, pokud je nechá žít v Indistánu. Abhay nadšeně souhlasil a skutečně se mu pomocí Uzpáků i uprchlíků podařilo Mungury odrazit, dodržel slib a nechal Uzpáky, aby se usadili v jeho úrodné rozsáhle zemi.
Zpráva o Timurově první porážce se rychle roznesla, a zatímco horda dál pokračovala jiným směrem Asarie, do Indistánu proudili další lidé, kteří se chtěli usadit v tak slavné a silné zemi. Uzpákové však moc dobře věděli, že odrazit hordu se podařilo především díky jejich přičinění a nelíbilo se jim, jak shah Abhay rozdává jídlo uprchlíkům, kteří se o nic nepřičinili a jenom přišli k hotovému. Brzy došlo k rychlé a krvavé občanské válce, kdy Uzpákové za pomoci dalších uprchlých národů, kteří pod příslibem lepší pozice v novém systému pomohli v revoltě, systematicky vyvraždili Indistánskou elitu včetně rodiny shaha Abhaye a jmenovali ze svých řad nového shaha Aneeshe, což znamená v Indistánštině nadřazený. Uzpákové poté přijali Indistánskou kulturu za vlastní a dosavadní systém jen lehce zreformovali, nicméně zásadně ztvrdili.
Aneesh obnovil kastovní systém čtyř řádů (Brahmín – vládci, Kshatri – vojáci, Vaishyi – kupci, Shudras – zemědělci a řemeslníci; mimokastovní – uprchlíci, divoši, cizinci a nevolníci) a jakékoliv přistěhovalce, kteří se nijak nezasadili o obranu Indistánu, nekompromisně zotročil. Díky Uzpáckým ambicím a práci mimokastovních otroků, se brzy z Indistánu začala stávat konečně velmoc. Po rozpadu Timurovy hordy se dokonce podařilo podmanit několik krajů za horami a Indistán začal dominovat jihu Asarie od Byzmanské Říše až po poloostrov Malay, kde probíhaly neustálé spory s Impériem Vycházejícího Slunce.
Radikální nárůst populace a počáteční nepokoje však způsobily masivní propasti mezi kastami. Zatímco Brahmíni si žijí jako prasata v žitě, všichni ostatní kromě Kshatri žijí z ruky do úst a na hranici chudoby. Co dříve bylo štítem proti zbytku Asarie nyní Indistán využívá, aby chudina neutíkala ze země pryč a hezky se vrátila zpátky do práce.
Než připluli západní kupci, držely okolní mocnosti Indistán zkrátka, aby je nedohnaly v jejich vojenském i technologickém pokroku. Impérium vědělo moc dobře, že to poslední, co jim stojí v cestě před ovládnutím všech Asarijských břehů je právě Indistán a Byzmanskou Říši stále vládnoucí Uzpákové nenávidí jakožto ničitele jejich domoviny.
Problémy s přemírou obyvatel a chudobou jsou stále horší. Současný shah Chandrabaali na jednu stranu nechce pracující sílu nechat odejít, na druhou jí zase ani nechce nijak zvlášť moc živit.


Impérium Vycházejícího Slunce

Inspirace: Japonsko, Korea. Odhodlání, hrdost, vojenství.
Těžce feudální společnost založená na tradicích a cti. Ačkoliv je jejich vojsko vybavením proti Evropě poměrně zastaralé, střelný prach běžně používají a daří se jim (nejen) vojensky dominovat své geopolitické oblasti. Císař má sice hlavní slovo, v jednotlivých částech země vládnou šóguni, kteří mají opravdovou moc nad poddanými a armádou. Až úzkostlivě lpí na tradicích a obávají se, že rostoucí vliv Evropanů s jejich vynálezy a volnomyšlenkářstvím by je mohl ohrozit. Jejich smysl pro čest roste s klesající urozeností. Zatímco šóguni jsou schopni pod rouškou slibů a rituálních poct pletichařit jako děvčata na střední škole, běžní lidé krmeni tradičním uvažováním a zvyky jsou čestní, vůči Císaři a šógunům snad i nesobečtí. Vzhledem k feudálnímu stavu téměř neexistuje střední vrstva obyvatel.
------------
Impérium Vycházejícího Slunce:

Počátky Impéria se datují kolem roku 650, kdy se šógun Haruto po nekonečných válkách a potyčkách mezi šógunáty prohlásil po provdání svých pětadvaceti dcer ostatním šógunům Císařem-Tchánem. Harutova dynastie sice vydržela pouhé tři generace, nicméně pozice Císaře zůstala zachovaná. Od roku 735 vystřídalo Impérium několik dynastií, které si různě měnily císařské přízvisko, například na Sluneční Císař, Císař Kormidelník nebo Císař Myslitel. Poslední a stávající dynastie Ping používá přízvisko Císař Východu, jelikož se během její vlády podařilo nevídaně rozšířit vliv Impéria i na kontinent Asarie, kde ovládají od zmrzlých severních moří až po Indistán téměř celé východní pobřeží. Ačkoliv má Císař svrchované slovo, stále mají v podstatě moc v rukou šóguni jednotlivých provincií Impéria, jelikož jsou to právě oni, kteří verbují i vedou vojska, vybírají daně nebo přímo spravují hospodářství dané oblasti.
Nikde jinde na světě neexistuje takový smysl pro čest a tradice jako v Impériu Vycházejícího Slunce. Každý je přesvědčen o své náležitosti k císařství a nikdy by ho nenapadlo, že by mohl zradit ve prospěch jiné země. Blaho Impéria a ctění tradic každý bere smrtelně vážně, i když se někdy pohled na obecné blaho mezi šóguny může lišit, což již několikrát zapříčinilo mimo jiné i svržení současné dynastie. Běžným lidem je však vždy vysvětleno (často pomocí tvrdé propagandy a double-thinku), že jejich elita dělá to nejlepší, co může pro nejen dobro lidí, ale i slávu celého Impéria.
Imperiální armáda se sice může zdát být nejednotná kvůli roztříštěnému velení šógunů, jejich společný cíl a disciplína z ní však na souši dělá děsivou sílu. Neexistuje v historii zmínka o tom, že by se Císařský voják něčeho bál nebo snad z vlastního popudu z bitvy utekl. Ačkoliv jiné země protiargumentují tím, že dějiny píšou vítězové, nikdo živý si nepamatuje prchající Císařské. V nejednotných a nevyspělých Asarijských zemích na pobřeží u Impéria tak došlo k mnohým slavným vítězstvím, až nakonec mnozí oligarchové poklekli před Císařem, aniž by musela být prolita jediná kapka krve. Dokonce i na mořích se svého času Impériu dařilo dominovat, dokud ze západu nezačali přijíždět běloši se svými vícepatrovými loděmi a strašlivými děly.
Jelikož Seimu neměl mužského dědice, dalším Císařem se stal jeho jen o několik málo let mladší bratr Saburo. Ten nikterak netoužil po rozpoutávání odvetné války, místo toho se snažil usměrnit situaci uvnitř Impéria.
Back to top
Permissions in this forum:
You cannot reply to topics in this forum