Epilog Europije

V Europiji zavládlo nadšení pro Nový svět a mnoho dobrodruhů se vydávalo na západ hledat své štěstí. Nejvíce na tomto získávaly Bretonské Ostrovy a Venétská republika. Ti vybudovali v Novém světě obchodní základnu, která vítala každého, kdo se chtěl v Novém světě nějak prosadit. Hispaniolští také měli dost vlivu, ale spíše jen na svém ostrově, kde dolovali své zlato a posílali ho zpět do království. Do Commonwealthu zase jezdili lidé, kteří věřili, že víra může být čistší a že v Europiji je zkorumpovaná církevními elitami.



Tyto pocity se rychle šířili po Europiji a brzy začali nepokoje i tam. Nejvíce se tak dělo v Creusslandu a v Bretonii, protože ty měly největší styky s Commonwealthem a jeho novým pohledem na víru. Po několika letech nakonec došlo ve Spojených Bretonských Ostrovech k reformaci a královna Lizabetha se prohlásila hlavou nové Bretonské církve. V Creusslandu mezitím Kaiser přistoupil k tvrdému trestání disentu a potlačil veškeré snahy o novou církev. Podhoubí však už bylo zakořeněno. Europije žila několik desítek let v relativním míru. Bretonie sice válčila na východě a Hispaniola se vypořádávala s Obchodním cechem, ale na kontinentě převládl mír.



Pak se rozpadla Byzmánská Tisíciletá říše. Nikdo to nečekal, ale od nepovedené Byzmánské výpravy do Nového světa v říši rostlo stále více napětí mezi menšinami. Nakonec začalo veliké povstání Persínů, které otřáslo Byzmánským dvorem a poslední ranou bylo odloučení Ellaďanů z říše. Turíni neměli dost sil, aby postupující Persíny zastavili a jen tak tak si udrželi své vlastní území. Ihned na to reagoval Creussland, který využil situace a zaútočil do Moldurska a Krakolska. Ačkoliv tam čekalo Creussland velké vítězství, přidané území bylo pro něj příliš a zase se začal rodit odpor vůči církvi a Kaiserovi. První vyhlásila nezávislost Bóhie a poté Pomerand a Bravie. Nakonec z Creusslandu zůstala pouze Teutenézie a Kaiser se odebral do ústraní. Mezítím si Venéťané přivlastnili ostrovy Kurfo, Kriti a Roud, které se staly důležitými obchodními stanicemi ve Středozemním moři.



Nenadálého vakuu využila Hispaniola, která se navrátila do Progundska, zatímco Bretonci zabrali Luxersko a Flandie se sama přidala k Noránské federaci ze strachu okupace jiným národem. Další staletí probíhala ve znamení menších válek a potyček ale nedocházelo k žádnému velkému štěpení Europije. Noránci po vzoru svého hrdiny Adriaana objevovali zmrzlý jižní kontinent, kde zakládali rybářské osady.



Bretonci a Venéťané bohatli z obchodu a upevňovali si svou moc nad koloniemi a Hispaniola dál vesele těžila zlato a žila v přepychu.



Až když se vyčerpaly zlaté doly Hispanioly, tak začalo království znova zažívat krušné časy. Příliš dlouho se spoléhali na zlato z Nového světa a bez něj neměli šanci své impérium udržet. Jako první zvolila cestu k nezávislosti samotná Nueva Leonia, která nyní žila v chudobě. Poté Hispaniola začala ztrácet kontrolu i nad západním Alkebulanem a nakonec ji tam zůstalo jen několik málo osad a měst. Progundsko se pokusilo využít oslabení Hispanioly, ale jejich revolta byla tvrdě potlačena. I Bretonie začala mít problémy s koloniemi, ale král Francis VI. vyřešil situaci založením dominií. Král zůstal i nadále hlavou státu, ale kolonie si tím získaly velkou míru autonomie. Commonwealth se nakonec tak dobře spřátelil se sousedními Munury, že je přijal do svého společenství, i když otázky víry byly velice ošemetné téma.



Na severu Alkebulanu Venéťané stále drželi dost vlivu, ale spíše nechali místní, aby si vládli sami, pokud si budou vše kupovat od nich a vše jim i prodávat. V Novém světě to bylo podobně, a hlavně protože jen málo Venéťanů si z Nového světa udělali permanentní domov, tudíž se tam nevytvořila žádná specifická identita. Později však slavili největší úspěchy Noránci, jelikož s příchodem spalovacího motoru začala být velice důležitá ropa. A té bylo nejvíce na jižním zamrzlém kontinentě, který skoro celý patřil federaci. Mnoho míst se tam jmenovalo po objeviteli Adriaanovi, který se na kontinent jako první vydal, a tak se ropě začalo říkat Adrin. Noránská federace svým bohatstvím začala nabírat na důležitosti a byla jedním z hlavních strůjců Europijské Unie.